|
Osobnφ sobectvφ û rodn² otec podlosti.
Gorkij
|
|
| |
nebojte se filosofie
ProΦ v∞nujeme magazφn novov∞kΘ filosofii? V novov∞ku toti₧ spoΦφvajφ duchovnφ zßklady modernφ doby. Prßv∞ novov∞kß filosofie umo₧nila neb²val² v∞decko-technick² rozvoj v 19. a 20. stoletφ, rozÜφ°enφ lidsk²ch prßv a svobod na vÜechny lidi bez rozdφlu a s nφm spojenΘho prosazenφ modernφho demokratickΘho politickΘho systΘmu atd.. V novov∞kΘ filosofii ovÜem musφme hledat i p∙vod v∞tÜiny naÜich souΦasn²ch problΘm∙ a nejr∙zn∞jÜφch "krizφ" (jak zd∙raz≥oval zvl. E. Husserl). Tak nap°. krize ekologickß mß p∙vod v novov∞kΘm pßnovitΘm p°φstupu k p°φrod∞ a krize ₧ivotnφch hodnot zase v novov∞kΘ snaze redukovat p°φrodu (a Φlov∞ka) jen na matematicko-kauzßlnφ vztahy.
Hesly vybran²mi v jejich logickΘ nßvaznosti se sna₧φme novov∞kou filosofii co nejp°ehledn∞ji charakterisovat ve vÜech jejich urΦujφcφch tendencφch. Ukazujeme tedy novov∞k² obrat k problΘmu poznßnφ a s nφm souvisejφcφ diskusi mezi racioanilsty (reprezontovanΘ p°edevÜφm kontinentßlnφmi filosofy) a empiristy (reprezentovanΘ p°edevÜφm filosofy britsk²mi); problΘm dualism∙ objekt-subjekt a hmotnß-duchovnφ substance; koncipovßnφ modernφ matematicky formulovanΘ p°φrodov∞dy; modernφ pojetφ stßtu, politiky a politick²ch svobod.
|
|
DneÜnφ vybranß hesla:
|
 |
noetika |
|
      |
(z °eΦ. noein, myslet), tΘ₧ gnoseologie a epistemologie, jedna ze zßkladnφch filosofick²ch disciplφn. Zab²vß se p∙vodem, p°edm∞tem, povahou, rozsahem a v²sledkem lidskΘho poznßnφ. P°esto₧e byl problΘm noetiky ve filosofii p°φtomen od jejφho poΦßtku, do pop°edφ se dostal a₧ v novov∞ku (protiklad empirismus-racionalismus) a samostatnou filosofickou disciplφnu z n∞j uΦinil a₧ I. Kant. Z hlediska p∙vodu poznßnφ se noetika rozliÜuje na: 1) empirismus, 2) racionalismus. Z hlediska p°edm∞tu poznßnφ se rozliÜuje na: 1) realismus, 2) fenomenalismus, 3) idealismus. Z hlediska povahy poznßnφ se mluvφ o: 1) pozitivismu, 2) historismu, 3) hermeneutice. Z hlediska rozsahu a vßsledk∙ poznßnφ se rozliÜuje na: 1) dogmatismus, 2) kriticismus (skepticismus, relativismus).
Autor:
JC
|
|
|
Locke |
|
 |
[Lok] John, *29.8.1632-å28.10.1704, anglick² filosof. Studoval p°φrodnφ v∞dy, medicφnu a stßtov∞du v Oxfordu. V letech 1667-1675 pracoval jako domßcφ uΦitel, rßdce a lΘka° lorda Shaftesburyho. ╚ty°i roky strßvil ve Francii (1675-1679) a p∞t let v Holandsku (1683-1688). Po nßstupu VilΘma Oran₧skΘho na anglick² tr∙n, v letech 1689-1700 byl ve stßtnφch slu₧bßch - jako komisa° pro obchod a kolonie. Locke je p°edstavitelem novov∞kΘho britskΘho empirismu a jednφm ze zakladatel∙ liberalismu. Kriticky se stavφ proti Descartovi - odmφtß jeho uΦenφ o vrozen²ch idejφch a tvrdφ, ₧e rozum je p∙vodn∞ tabula rasa, nepopsanß deska, do kterΘ se teprve dodateΦn∞ obtiskujφ zkuÜenostnφ dojmy. Poznßnφ je tak podle Locka cele empirickΘ - "nic nenφ v rozumu, co p°edtφm nebylo ve smyslech". Teprve nahlφ₧enφm smyslov²ch dojm∙ vytvß°φ rozum ideje. Dvojφm zp∙sobem: 1) vlastnφm smyslov²m vnφmßnφm vyvolan²m p∙sobenφm vn∞jÜφch objekt∙ (sensation); 2) vnφmßnφm vnit°nφm (reflexion). V prvnφ fßzi jsou vytvo°eny jednoduchΘ ideje s kvalitami primßrnφmi (odpovφdajφcφmi objektivnφmu stavu p°edm∞tu: tvar, pohyb) a s kvalitami sekundßrnφmi (vznikajφcφmi a₧ p∙sobenφm naÜich smysl∙: barva, chu¥). V druhΘ fßzi pak rozum z jednoduch²ch idejφ vytvß°φ ideje slo₧enΘ (substance, mody a relace). Lockova politickß filosofie je zalo₧ena na teorii spoleΦenskΘ smlouvy - stßt vznikß z v∙le p∙vodn∞ svobodn²ch a vzßjemn∞ si rovn²ch individuφ jako garant jejich p°irozen²ch prßv. Cφlem lidskΘho jednßnφ mß p°itom b²t dosa₧enφ obecnΘho blaha prost°ednictvφm individußlnφho uspokojenφ. Z dφla: Esej o lidskΘm rozumu, Dv∞ pojednßnφ o vlßd∞.
Autor:
JC
|
|
|
Spinoza |
|
|
Benedikt (Baruch), *24.11.1632-å21.2.1677, nizozemsk² filosof. Studoval hebrejÜtinu a latinu. Spinoza, p∙vodem Åid, byl pro sv∙j kritick² postoj v∙Φi ₧idovskΘmu nßbo₧enstvφ v roce 1655 z ₧idovskΘ komunity vylouΦen. Pracoval jako brusiΦ ΦoΦek a a₧ do svΘ smrti ₧il v ·stranφ. Spinoza je p°edstavitelem novov∞kΘho racionalismu. Zßkladnφ povahou skuteΦnosti - jejφ substance - je podle n∞j to, ₧e je absolutnφ a sebe sama od∙vod≥ujφcφ (causa sui). Tato substance je jedinß a v∞Φnß, zahrnuje p°φrodu i ducha, tvo°φcφ i stvo°enΘ - je tedy i Bohem (deus sive natura, b∙h neboli p°φroda - radikßlnφ monismus a panteismus). Mß nekoneΦnΘ mno₧stvφ atribut∙, kterΘ majφ svΘ individußlnφ koneΦnΘ projevy, mody - tvo°φ tzv. natura naturata, p°φrodu stvo°enou, na rozdφl od substance, je₧ je natura naturans, p°φrodou tvo°φcφ. Spinoza tak originßln∞ p°ekonßvß problΘm Descartova dualismu - vÜe je projevem tΘ₧e substance. LidskΘmu poznßnφ jsou podle n∞j p°φstupny pouze dva atributy substance: rozprostran∞nost a myÜlenφ (a jejich mody: nap°. t∞lo a ideje). Poznßnφ mß p°itom t°i stupn∞: 1) smyslovΘ, kterΘ vychßzφ z vßÜnφ a je plnΘ omyl∙; 2) rozumovΘ, kterΘ umφ se°adit obecnΘ pojmy na zßklad∞ p°φΦinnosti; 3) intuitivnφ, kterΘ je schopno jasnΘho vhledu do podstaty v∞cφ. Intuitivnφ poznßnφ, kterΘ je porozum∞nφm °ßdu sv∞ta (substance je toti₧ cele determinovßna), p°edstavuje povznesenφ se nad pouhΘ vßÜn∞ - p°edstavuje akt svobody. Z dφla: Etika, Teologicko-politick² traktßt, KrßtkΘ pojednßnφ o Bohu, Φlov∞ku a jeho blahu.
Autor:
JC
|
|
|
Leibniz |
|
|
[Lajbnyc] Gottfried Wilhelm, *1.7.1646-å14.11.1716, n∞meck² filosof a matematik. Vystudoval prßva, filosofii a matematiku na univerzit∞ v Altdorfu. Od roku 1670 byl ve stßtnφch slu₧bßch. V letech 1671-1676 pob²val v Pa°φ₧i (diplomatickß mise), kde studoval francouzskou filosofii a p°φrodov∞du. Od roku 1676 pracoval jako knφ₧ecφ knihovnφk v Hannoveru. Inicioval zalo₧enφ berlφnskΘ Akademie v∞d. Leibniz je p°edstavitelem novov∞kΘho racionalismu. Kriticky se stavφ proti Descartovu i Spinozovu pojetφ substance. SkuteΦnost je podle n∞j slo₧ena z monßd, jak²chsi "atom∙" - jednoduch²ch, ned∞liteln²ch a oduÜevn∞l²ch jednotek, obda°en²ch vnit°nφ silou. Monßdy jsou hierarchicky uspo°ßdßny - nejv²Ü stojφ bo₧skß monßda. OvÜem nejen to. Monßdy tvo°φ shluky, ale proto₧e jako celek jsou jedna na druhΘ nezßvislΘ, jejich pojφtkem je podle Leibnize tzv. bohem "p°edzjednanß harmonie" sv∞ta. Tento (tj. "nßÜ") sv∞t je p°itom nejlepÜφ z mo₧n²ch. Zlo nepochßzφ od Boha, ale je d∙sledkem nutnΘ koneΦnosti a ne·plnosti stvo°en²ch v∞cφ a tedy podmφnkou cesty k dobru a dokonalosti. V noetice se Leibniz pokouÜφ p°eklenout rozdφl mezi racionalismem a empirismem: poznßnφ op°enΘ o skuteΦnost je svΘbytnΘ a nezastupitelnΘ, avÜak je pouze pravd∞podobnΘ, a tak je pot°eba jej op°φt o poznßnφ rozumovΘ. "FaktickΘ pravdy rozumu", kterΘ vznikajφ dedukcφ jsou nutnΘ, obecnΘ, samy o sob∞ z°ejmΘ a nevyvratitelnΘ. Jako matematik Leibniz rozpracoval p°edevÜφm kombinatoriku a teorii infinitezimßlnφho poΦtu. Z dφla: Monadologie, NovΘ ·vahy o lidskΘ soudnosti, Teodicea.
Autor:
JC
|
|
|
Descartes |
|
|
[Dekart] RenΘ, latinsky Renatus Cartesius, *31.3.1596-å11.2.1650, francouzsk² filosof a matematik. Studoval p°φrodnφ v∞dy, filosofii a jazyky na jezuitskΘ koleji v La Fleche (1604-1612). V roce 1617 vstoupil do vojenskΘ slu₧by. V letech 1619-1621 se ·Φastnil t°icetiletΘ vßlky (mj. bitvy na BφlΘ ho°e) a soub∞₧n∞ intenzivn∞ studoval filosofii. Od roku 1629 ₧il v Holandsku, odkud v roce 1649, krßtce p°ed smrtφ, odjel do Stockholmu na pozvßnφ ÜvΘdskΘ krßlovny. Descartes je tv∙rcem novov∞kΘ koncepce subjektu a zakladatelem novov∞kΘho racionalismu a v∞deckΘho objektivismu. Jeho snahou je nalezenφ nezpochybnitelnΘho zßkladu poznßnφ. Aby jej dosßhl, vystavuje vÜechno mφn∞nφ a smyslovΘ poznßnφ skepsi, kterß metodicky vede k poslednφmu jevu, o n∞m₧ ji₧ nelze pochybovat. Pochybovat ovÜem znamenß myslet, a tak je podle Descarta zßkladem poznßnφ myÜlenφ, resp. rozum û cogito ergo sum, myslφm tedy jsem. NezpochybnitelnΘ jsou p°edevÜφm tzv. vrozenΘ ideje: idea Boha a matematickΘ zßsady, kterΘ vypl²vajφ samy ze sebe. Oproti dosavadnφ tradici je tak Φlov∞k podle Descarta bytostφ, kterß si je v∞doma sebe sama. LidskΘ jß je na niΦem nezßvisl², svΘprßvn² a svΘmocn² subjekt. VÜe ostatnφ je v∙Φi subjektu objektem, tj. n∞Φφm, co si p°ed sebe subjekt äkladeô, co je äo sob∞ jsoucφô. Sv∞t se podle Descarta sklßdß ze dvou substancφ û dualismus. Substantia extensa (rozprostran∞nou, tj. hmotnou sunstanci) a substantia cogitans (nerozprostran∞nou, tj. duchovnφ substanci) spojuje pouze B∙h - jinak jsou na sob∞ nezßvislΘ. Krßlovnou v∞d je podle Descarta filosofie a änejv∞deΦt∞jÜφô v∞dou je matematika (geometrie), ve kterΘ zavßdφ pojem funkce a prom∞nnΘ veliΦiny a soustavu pravo·hl²ch (kartΘzsk²ch) sou°adnic. Na matematickΘ vztahy jde ostatn∞ podle Descarta p°evΘst celß p°φroda. Z dφla: Rozprava o metod∞, ┌vahy o metafyzice, Prvnφ filosofie.
Autor:
JC
|
|
|
Berkley |
|
|
George, *12.3.1684-å14.1.1753, irsk² teolog a filosof. Studoval a pozd∞ji uΦil na dublinskΘ univerzit∞. Hodn∞ cestoval - po Evrop∞, n∞kolik let strßvil na Bermudßch. 18 let byl biskupem v Cloyne. Berkley je krajnφm stoupencem novov∞kΘho britskΘho empirismu. Kritizoval Descarta i Locka: Descarta kv∙li jeho racionalismu a Locka kv∙li ned∙slednΘmu uplat≥ovßnφ empirismu. Berkley z∙₧il empirismus na problΘm bezprost°ednφho vnφmßnφ (aΦkoliv je empirie daleko ÜirÜφ) a p°evedl jej tak na tzv. sensualismus. VÜe, co Φlov∞k vnφmß a poznßvß - prost°ednictvφm vn∞jÜφho i vnit°nφho vnφmßnφ, v podob∞ primßrnφch i sekundßrnφch kvalit, jako jednoduchΘ i slo₧enΘ ideje - existuje pouze v jeho vnφmajφcφm duchu. Mimo lidskou mysl neexistuje ₧ßdn² "zdroj" poΦitk∙. Proto platφ esse est percipi, b²t znamenß b²t vnφmßn. Ideje, kterΘ existujφ pouze v lidskΘ mysli, vÜak nejsou lidsk²m ale bo₧φm v²tvorem. To, co je oznaΦovßno jako p°φroda, je podle Berkleyho souvisl² celek idejφ vytvo°en² Bohem. B∙h je p°itom nestrann² a neznß libov∙li - dßvß vÜem myslφm stejnou ideu. A proto₧e je nem∞nn² dßvß ji vÜem stßle znovu a stejn²m zp∙sobem - v tom spoΦφvß stßlost p°φrodnφch zßkon∙. Berkleyho filosofie b²vß oznaΦovßna za solipsismus. Z dφla: Pojednßnφ o zßkladech lidskΘho poznßnφ.
Autor:
JC
|
|
|
Hume |
|
|
[Hj·m] David, *7.5.1711-å25.8.1776, skotsk² filosof a historik. Vystudoval prßva. V letech 1734-1737 podnikl studijnφ cestu po Evrop∞. PoslΘze pracoval jako knihovnφk na univerzit∞ v Edinburgu (1752-1751) - v tomto obdobφ se v∞noval p°edevÜφm historii (D∞jiny Anglie). P°i svΘm pobytu v Pa°φ₧i (1763-1766), jako sekretß° vyslance, se st²kal s francouzsk²mi osvφcenci (nap°. s J. J. Rousseauem). Hume se kriticky vyrovnßvß s filosofiφ Lockovou a Berkleyovou a zavrÜuje novov∞k² britsk² empirismus. Souhlasφ sice s Lockem, ₧e v²chodiskem lidskΘho poznßnφ je smyslovß zkuÜenost, ale up°es≥uje, ₧e tato smyslovß zkuÜenost lidem poskytuje pouze jednoduchΘ dojmy (impressions), z nich₧ pomocφ svΘ p°edstavivosti (imagination) Φlov∞k vytvß°φ komplexnφ p°edstavy (ideas). Rozumovß Φinnost pak spoΦφvß ve sdru₧ovßnφ t∞chto p°edstav a ve vyhledßvßnφ souvislostφ mezi nimi; podle: 1) principu podobnosti a odliÜnosti, 2) principu prostorovΘ a ΦasovΘ soumeznosti (sousednosti), 3) principu kauzßlnφho spojenφ. Jestli₧e podle Berkleyho existujφ pouze mysl (duchovnφ substance) a jejφ p°edstavy, Hume tvrdφ, ₧e ₧ßdnß duchovnφ substance nenφ a ₧e existujφ jen samotnΘ p°edstavy. Z toho ovÜem plyne, ₧e v∞da musφ rezignovat na poznßnφ skuteΦnosti samΘ a podstat v∞cφ a pracovat jen s poznatky, kterΘ p°φmo vychßzejφ z empirie. Hume je proto poklßdßn za klasickΘho p°edstavitele novov∞kΘho skepticismu a agnosticismu. Empirie je podle Huma ovÜem zßkladem i etiky. P∙vodem lidskΘho jednßnφ jsou afekty a vßÜn∞. O jeho mravnφ hodnot∞ nerozhoduje rozum, n²br₧ to, zda Φlov∞k jednß v rßmci svΘ p°irozenΘ touhy po bla₧enosti - ani₧ by vÜak tφm omezoval zßjmy a tu₧by druhΘho. Z dφla: D∞jiny Anglie, Zkoumßnφ lidskΘho rozumu, P°irozenΘ d∞jiny nßbo₧enstvφ, Zkoumßnφ o zßsadßch mravnosti.
Autor:
JC
|
|
|
|
|
 |
|